Rozhodně se politiků nezastávám

Na politiky svádíme pomalu všechno špatné, co nás někdy v životě potká. Vyčítáme jim cokoliv, co udělají, pokud nám to vadí. A pokud nám jejich rozhodnutí nevadí, stejně je aspoň podezříváme, že mají něco za lubem.
Ale podívejme se na ně z jiného úhlu pohledu. A zjistíme možná, že jsou to vlastně docela chudáci. Protože kolik toho jenom takoví politici musí!
Musí třeba v předvolebním boji naslibovat lidem co nejvíc, pokud možno všechno, co chtějí slyšet.

Ale pak je po volbách a ty samé politiky, pokud jsou zvoleni, čeká těžký úkol. Zdůvodnit, proč nesplní to, co slíbili, nebo aspoň většinu z toho. A to tak, aby jim to voliči zbaštili a nenaštvali se víc, než je zdrávo.
Musí také umět slíbit každému to, co chce slyšet. A musí být připraveni nést důsledky, pokud někdo provalí, že slibují pokaždé něco jiného, i diametrálně odlišného.
Po politicích se chce, aby na pluralitní politické scéně nalézali maximální kompromis s ostatními, konkurenty nevyjímaje.
Ale zároveň musí razit své stranické zájmy a tedy proti svým oponentům tvrdě bojovat.
Musí přidávat státním zaměstnancům na platech a sociálním případům na dávkách a důchodech.
Ale také musí nějak obhájit deficit rozpočtu a tedy fakt, že rozdávají na dluh.
A přitom nesmí naštvat, i když je nasnadě, že se nezavděčí ani těm, kdo chtějí pořád víc, ani těm, kdo to mají za nerozum.
Musí se umět vylhat z kdečeho. Musí třeba lhát, že byli střízliví, i když tomu tak nebylo, ba i tehdy, když by snad jedině těžká opilost ospravedlnila jejich rozhodnutí.

Musí se elegantně oblékat, i když není vyloučeno, že na ně budou létat vajíčka či nahnilá rajčata.
A musí si hlavně neustále obhajovat zvyšování platů sobě samotným. Protože si musejí vydělat, pro případ, že by se jim hned nedostal zlatý padák a trafika. A přece byste nechtěli, aby se po odvolání z funkce koupali namísto šampaňského jenom v bohemce, ne?